Můj příběh

Když jsem po vysoké nastoupila do svého prvního zaměstnání, splnil se mi sen. Téměř hned po státnicích jsem se dostala na velmi dobré místo v oboru. Krizová manažerka města. Nebylo nic, na co bych si mohla stěžovat. Jenže relativně brzo jsem začala zjišťovat, že být celé dny zavřená v kanceláři je pro mě utrpění.  A navíc jsem neviděla ve své práci žádný smysl. Moje srdce volalo po změně, ale moje hlava stále říkala, abych si nevymýšlela a byla ráda za to, co mám. Rok na to už jsem byla opravdu zoufalá. Cítila jsem, že mi život utíká mezi prsty. Uvědomovala jsem si, že já potřebuji dělat něco, co mě bude naplňovat a předávat hodnotu ostatním. Jenže jsem ještě netušila, co to „něco“ je.

Když jsem se vrátila, nastoupila jsem opět do zaměstnání. Tentokrát na pozici technik požární ochrany a BOZP. Historie se opakovala. Po chvíli jsem opět nebyla spokojená. Tenkrát mi někdo řekl větu: „Ty nebudeš nikdy s ničím spokojená“. A já to přijmula za své. Začala jsem si vyčítat, že mi nic není dostatečně dobré. Že jsem moc kritická. Že bych si prostě měla začít zvykat na to, že musím celý život chodit do práce, která mě nebaví a nenaplňuje, abych mohla platit bydlení, auto a všechny další výdaje. Byla jsem z toho zoufalá. Někde uvnitř jsem věřila, že to tak být nemusí. Ale nevěděla jsem, jak z toho bludného kruhu ven.

Tato zkušenost mi změnila život. Začala jsem se opravdu do hloubky zajímat o osobní rozvoj. Musela jsem velmi často vystupovat ze své komfortní zóny. Dokázala jsem sama sobě, že opravdu nemusím chodit od pondělí do pátku do práce, která mě nebaví, žít jen o víkendech a celý rok se těšit na týden dovolené u moře, na který škudlíme celý rok. Začala jsem žít z přesvědčení, že ve svém životě můžu cokoliv. Byla jsem úspěšná a vedla k této myšlence i spoustu dalších lidí. Milovala jsem to. Milovala jsem lidem ukazovat obzory. Jenže mi stále vadilo, že úplně nejsem svým pánem a spousta věcí v rámci firmy se mnou přestala rezonovat. Věděla jsem, že ani tohle není moje životní cesta. Moje poslání.